Beltring 2000

Každoročně se v Anglii, v hrabství Kent asi 80 kilometrů od Londýna koná jeden z největších světových military festivalů na světě. Několik článků o této akci, nazvané War and peace show, jste si mohli přečíst např. v časopise ATM. Podle toho, jak zde byla popsána, si mohl čtenář udělat docela jasnou představu o její mamutí velikosti, avšak i přes tyto vyčerpávající informace, nás její rozsah zarazil a jen smutně jsme vzpomněli na skromná, česká "Bahna". Tohle bylo něco zcela jiného.

Ale teď od začátku. Myšlenka navštívit takovouto světovou akci zrála v našich hlavách už od ledna toho roku. Po prvních úvahách vyrazit Tatrou 813, nebo několika Gazy, jsme byly nuceni zabývat se plány poněkud realističtějšími. Nakonec jsme společně s dvěma členy Jičínského klubu vojenských historických vozidel, naskládali svoji výstroj do jednoho civilního BMW, uniformy smotali pod sedačky ( aby nedráždili německé celníky ) a plni elánu vyrazili 18. července na cestu. Na dveře auta jsme ještě stačili nalepit samolepku s českou vlajkou a nápisem Military vehicle club - Czech republic. To jsme ještě nevěděli že nám, to znepříjemní cestu hned na začátku. Čeští celníci nám zasalutovali, popřáli šťastnou cestu a my přijeli k německému odbavení. Celník si nás ani moc nevšímal, orazítkoval nám pasy ale než nám je stačil vrátit, upozornil ho jeho kolega na nápis na našich dveřích. V tu chvíli bylo všechno jinak. Naše BMW se přestěhovalo do speciální garáže, všechny bágly, tak poctivě a pracně do auta nacpané museli ven, a věci z nich taky. Pak se stěhovali pod rengen. Auto bylo podrobeno celkem poctivé prohlídce. Zdálo se že všechno je v pořádku, ale jen do té chvíle než si německý celník všiml že Máca, jeden ze členů výpravy natáčí průběh prohlídky tajně na videokazetu. A pak se rozpoutala zajímavá a vzrušená konversace:
" Kaseten bitte " dožadoval se celník nahrávky.
"Počkej, neblbni, to je naše jediná !" odpovídal Máca čistou češtinou a nechtěl kameru pustit z ruky.
" Kaseten bitte, aber schnell ! " opakoval svou žádost němec, a přizval si na pomoc kolegu.
" Neblbněte chlapi, my máme fakt jen jednu kazetu. " bránil Máca zuby nehty pásku.
Nakonec se vše urovnalo, Máca slíbil, že už to jisto jistě neudělá, tedy alspoň si myslel že to slibuje ( jeho němčina byla asi tak dobrá jako moje svahilština ), a že tuto část pásky smaže ( fakt sou ty němci tak naivní? ) a my mohli po dvouhodinovém zdržení pokračovat. Do Francouského přístavu v Calais jsme dorazily asi v jednu hodinu ráno a zůstali jsme jak opaření. Snad půlku přístavu okupovali "blázni v zeleném" Většinou šlo o "Amíky" s jejich mohutnými armádními trucky. Pochopitelně jsme na sebe navlékli naše uniformy a vydali se mezi ně. Celkem zajímavá byla skutečnost, že na některých náklaďácích jsme objevili kola z našich osmsettřináctek. Ale neměli jsme moc času, protože náš trajekt odplouval za dvacet minut a tak jsme stačili navázat přátelství jen s jedním holanďanem který přijel Roverem. ( Bohužel se mu pak tato známost stala osudnou, když jsme ho později přímo v Beltringu obdarovali láhví Citrusového Ferneta, a od nic zlého netuše ji během asi 20 minut sám vypil. Chudák malej ) Moře bylo klidné a tak jsme na lodi usnuli. Nebýt toho že nás včas vzbudili tak jsme se octli znovu ve Francii. Asi sto kilometrů, které nás dělilo od Beltringu jsme hravě zvládli za hodinku a půl. Ale po nějakém military show ani památky. Je sice pravda že bylo asi pul páté ale i tak jsme čekali nějaké dění. Náš řidič Honza si zatím ustlal na trávníku u silnice a my se Syslem jsme si začali vařit snídani. Vybalili jsme takzvaný vařík, ( pro neznalé vařič na tekutý líh ) a za chvíli se okolní anglickou krajinou rozvoněla pravá české polévka z Vitany. Nikdo z nás však netušil, jací jsou v Anglii popeláři. Než jsme si stačili odskočit do batohů pro lžíce a chleba, na naprosto opuštěné cestě se objevil popelářský vůz a řítil se přímo na naši báječnou snídani. Sysel však v poslední chvíli a s nasezením života jídlo zachránil. ( "Ani nevíš Sysle, jak sem ti blahořečil !" )

Asi kolem desáté hodiny se na silnici vedoucí kolem našeho ležení začala objevovat první zelená auta a během hodiny na ní byl provoz jak na přífrontové komunikaci. Připojili jsme se tedy k nim, u brány zaplatili vstupné a ubytování v přilehlém autokempu, a vstoupili do areálu, kde se celá akce odehrávala. Od této chvíle jsme se cítili jak "Alenka v říši divů". Všude kolem zelená a zelená a zelená....... !
Zaparkovali jsme auto na jednom z mnoha volných míst a poté vyrazili na obhlídku. Bohužel to, co jsme měli možnost vidět, se snad ani nedá popsat. ( snad vám napoví fotky které se budeme snažit pravidelně obnovovat, neboť jsme jich pořídili opravdu požehnaně ). Přes 3000 aut všeho druhu. Od malých teréních aut jako sovětský Gaz 69 ( se kterým přijeli dva nadšenci z Moskvy po vlastní ose! ) americký Hummer či britský Land Rover jednotek SAS přes nespočetná nákladní auta všech období až po obrněné transportéry a tanky jako např. britský Chieftain. Nutno podotknout, že veškerá tato technika pochází ze soukromých sbírek, neboť brtitská armáda se této akce neúčastní. Na místě však nebylo možno shlédnout jen bojovou techniku. K vidění tu byla celá "dioramata" z nejrůznějších světových konfliktů 20. století v podání členů vojensko-historických klubů. Dokonce jsme potkali i dva nefalšované japonské vojáky z období druhé světové války, která zde byla prezentována celkově asi nejvíce.

 

Každý den byl naplněn dynamickými ukázkami techniky a scénkami z bojů, připravených nadšenci snad z celé Evropy. Od západní fronty druhé světové války až po Vietnam. Je sice pravda, že o technice kterou například používal pro bojové ukázky německý Wermacht se může našim klukům jenom zdát, ovšem celkové provedení, věrohodnost a dynamičnost akcí se nemůže s našimi ukázkami, (např. Jordánem) vůbec rovnat. Většinu situací vyřešila spojenecká vojska tím, že vyslala do útoku jeepy s kulomety, které bez problémů a bez zranění posádky, prostě vjely mezi němce, které obsluhy kulometů jednoduše vystříleli do posledního muže. Také jejich přístup k pyrotechnice je dost odlišný od našeho. Když si vzpomenu na to, jak u nás hodí každý Němec po projíždějící T-34 vše co kouří nebo dělá rámus. Je zajímavé, že na takovéto průběhy bojů nejsou v Anglii zvyklí. Bouchnout a kouřit smí jen to co připraví pyrotechnik a jen on to také může odpálit. Skutečností ale je, že tím se minimalizuje pravděpodobnost "zranění z bojů".

Celé čtyři dny se bylo na co koukat, a je pravda, že i my jsme v našich ruských a českých uniformách vz.95 budili zájem. U jednoho stánku mi dokonce nabízeli za mojí sovětskou výstroj 120 liber. Chtěl bych se tímto zmínit o military burze, která je nedílnou součástí tohoto festivalu a mnozí návštěvníci přijeli právě kvůli ní. Burza se konala na ploše asi dvou fotbalových hřišť a dalo se na ní sehnat snad vše. Od řízených střel vzduch-vzduch (pochopitelně delaborovaných) po nafukovací maketu BVP. ( používal je Saddám v Zálivu jako klamné cíle pro spojenecké letouny ) Od německých MG-34 a britské Sten přes sovětské AK po belgické FN. Tento pestrý arzenál zbraní byl samozřejmě doplněn o nepřebernou nabídku uniforem a výstroje všech možných armád a jiných ozbrojených sborů všech období. Prostě srdce každého fanouška musí zaplesat, pro ty se slabším srdcem včas upozorňuji: Pozor na infarkt !!! Já jsem si ho několikrát málem přivodil. Jen pro zajímavost. "Nafukovací BVP " přišlo na 20 liber. Ke koupi zde samozřejmě byla i veškerá těžká bojová technika včetně tanků, neboť mnozí sběratelé na tuto akci nejezdí jen své miláčky předvádět, ale též nakupovat a prodávat.

členové výpravy na automobilu Land Rover Deffender v úpravě pro jednotky SAS	členové výpravy s veteránem bojů o Arnhem (uprostřed)

V průběhu akce jsme navázali hned několik přátelství, ale především bych se chtěl zmínit o jednom polském "kolegovi", který se jmenoval Jacek, a kterému bych se chtěl tímto omluvit. Bohužel nedostává se času, ale slibuju, že se určitě ozvu. Fakt ! Zajímavé bylo též setkání s veteránem britských výsadkových jednotek, který se v září roku 1944 účastnil bojů u holandského Arnhemu v rámci výsadkové operace Market garden.

I přes nejrůznější obtíže, které nás potkaly, mohu každopádně návštěvu této akce naprosto doporučit. Je fakt, že osm tisíc, na které vás tento zájezd vyjde, nenajdete válet na silnici, ale vyhozené peníze to určitě nejsou. Podobnou zkušenost jako v Beltringu u nás v Česku asi ještě dlouho nezískáte.

Pro ty, jež chtějí získat další informace: